Kvarta
Už na začátku článku mám jisté podezření, že nebudu mít o čem psát. Když tak zhodnotíte naše bytí na Hejčíně, jsme v polovině a známe se čtyři roky. A tento poslední byl, co se školy týče, nejhorší. A taky nejnudnější. Náš kolektiv stojí na ojedinělých pilířích, které, kupodivu, zatím drží. Nejsou to ale hádky mezi spolužáky, co učinilo, podle mého názoru, tento rok nejhorším. Smůla a špatná pověst se za námi táhne jako sopel. A protože je moje paměť léto od léta horší, nebude Kvarta tak záživná. Vždyť se taky skoro nic pozitivního nestalo.
Prvním šokem třetího září byla pro nás třída. Opět jsme se vrátili na místo nasáklé nostalgií (a místy plísní), třídy v přízemí nalevo od vchodu. Nová okna, vyšší lavice ani široké parapety, na kterých nesmíme sedávat, nezaštítí fakt, že se do místnosti vlezeme jen těžko. Byli jsme ještě maličtí špunti, primáni, když nás tam posadili poprvé. Druhý pokus moc dobře nevyšel, náš fotbálek byl kvůli nedostatku místa eskortován do vedlejší třídy, která se proměnila na “““audiovizuální“““ (tolik uvozovek tam není omylem). Takže z „našeho“ fotbálku se najednou stala celo-céčková atrakce a ke konci roku na ní hrála snad každá třída, co si pořídila svůj míček – kromě nás. My ten svůj pravděpodobně ztratili. Jak to bude s fotbálkem dál, se… uvidí.
Začneme tedy novinkami. V Kvartě jsme měli tu čest poznat tři nové učitele. Hned od září se posadil za katedru pan profesor Krejčíř, který na Hejčíně začínal. Ten rok jsme byli jeho jediná třída na zeměpis, a jak to podle rozvrhu vypadá, pořád jsme. Asi nás nikdo jiný nechce :D.
Po tom, co paní profesorka Lekešová musela ze zdravotních důvodů zůstat několik měsíců doma, získali jsme novou třídní, kterou jsme však z věrnosti ke „Kačerovi“ a „Houmímu“ nazývali ´zastupující zastupující´. Paní profesorka Křížová 2.0, pravděpodobně čerstvě ze školy vylezlá, nás učila jen češtinu, na hudebku neměla adaptaci. Byla na nás hodná… možná až moc. Nebyla příliš akční, nejeli jsme na žádný výlet, i když naše třída výjimečně nabízela přijmout zodpovědnost za organizaci. Jejím (jediným) úkolem bylo vyjednat volný dvoudenní termín u ředitele. Nepovedlo se. Tímto naše trpělivost přetekla a zbytek roku jsme už s ní jen protrpěli.
Dále paní profesorka Burgetová. Někdy kolem listopadu nás přebrala na hudebku. Bývalá studentka Hejčína i profesorky Lekešové nás první den překvapila svým outfitem, ale po pár vyučovacích hodinách jsme si k sobě přeci jen cestu našli, aspoň co se naší skupiny týče. Pouštět písničky na YouTube bylo fajn a aspoň jsme se mohli mezi sebou podělit o nové songy. Časem se to však zvrtlo spíše v kompilaci „kdo vybere lepší parodii“. I tak ale byla sranda. Bude mi to chybět!
Byl čas zvolit si mezi hudebkou a výtvarkou. Jako nic v naší třídě, ani selekce neprobíhala hladce, každý pobíhal po třídě a zarytě tvrdil, proč je hudebka/výtvarka lepší, než ta druhá volba. Málem jsme skončili s dvěma výtvarkami, ale jako vždy jsme z toho vybruslili. Ve výtvarce bude sice narváno, ale což. Jsme jednoduše kreativní.
Jo, a ještě jedna sranda se odehrála na konci října. Pamatujete? Na naší škole byla obsazena nová funkce, a to školní psycholog. Měl zájem o to setkat se se (všemi?) třídami a popovídat si o vzájemných vztazích. My, již ostříleni životem a vzájemným čtyřletým spolužitím, jsme nebrali zřetel na zlé zvěsti z ostatních tříd – jak teď mezi nimi vládne zášť a kostlivci padali ze skříní jako lavina.
Ale jo, přeháním. Na sezení jsme se těšili zejména pro to, že jsme se zbavili dvou hodin (buďme upřímní, hlavně fyziky). To jsme ještě netušili, co nás čeká.
Pán nám rozdal dotazníky… které už ani nevím, co obsahovali. Pamatuju si ale na otázky ve stylu „kdo si myslíš, že je ve třídě nejvíc sám“ nebo „kdo vychází se všemi“. Taky jsme myslím bodovali některé vlastnosti kolektivu na škále od 1 do 5. No prostě sranda.
Zkraťme to a buďme k sobě upřímní – hádali jsme se. Možná ne tak do krve jako ostatní třídy, ale konečně si všichni uvědomili jak to je a jak naše třída funguje. Každý máme svoje problémy, názory a povahy. Máme mezi sebou neshody a ani v nejkrajnější situaci by se naše třída (kolektiv) nedala označit jako dokonalá. Já na to mám ale velice specifický pohled – no a co? Můžeme být lepší, ale můžeme být i horší…
Takže z analýzy psychologa byla několikadenní rozbojka, ale po čase znovu nastal klid zbraní a všechen nepořádek se zametl pod koberec do rohů třídy.
Celý rok byl bez naší třídní takový unavený. Hodiny češtiny na hřišti nám dovolily zvlčet a brzy se na hlavu slečny Křížové 2.0 začala valit horda stížností – nebo se ta horda valí každý rok a my si toho jen díky naší diplomatické třídní profesorce nevšimneme – každopádně měli jsme problém snad s každým. Opravdu nevím čím to je… to jsou ostatní ročníky tak krotcí beránci nebo si na nás Velký patron Hejčína prostě zasedl? Kdo ví…
Na konci roku nás čekala pořádně smutná událost, a to nemluvím o tom, že jsme školní soutěže ve volejbale, fotbale či basketu (zase) projeli. Článek už jsem o tom psala, zde zmíním pouze, že hodiny dějepisu už nikdy nebudou jako dřív. Ani Hejčín bez něj nebude jako dřív.
Rozloučili jsme se taky se dvěma spolužáky, kteří se rozhodli hledat štěstí na jiných školách. Upřímně závidím, že se jim podařilo z této lodi seskočit :D Zbytek se veze dál...
V Kvintě nás čekají další noví učitelé. Paní profesorce Rohánkové skončila smlouva, a tak se na nás přišla podívat paní profesorka Kostková, která ji nahradí po mateřské. Pamatuju si, když jsem dopisovala písemku v učitelském kabinetě, jak se ty dvě chemikářky bavily o naší třídě. „Chytří ale drzí“, tak nás profesorka Rohánková charakterizovala. A upřímně, měla docela pravdu… i když to chytří bych někdy nahradila spíše za vychcaní vyčuraní.
Zvědavě očekávám také novou profesorku dějepisu a nezapomínejme, že se paní profesorka Lekešová znovu vrátí a bude muset uklidit škody, které jsme bez jejího dohledu napáchali…
Také se dozvíme, jaké je to mít za zastupujícího třídního matikáře, pana profesora Petra.
Kvinta bude, doufejme, záživnější než gymplácký čtvrťák. Však už budeme středoškoláci.